Protireformace

Protireformace, nazývaná také katolická reformace nebo katolická obrození, v dějinách křesťanství, římskokatolické snahy zaměřené v 16. a na počátku 17. století proti protestantské reformaci a směrem k vnitřní obnově. Protireformace proběhla zhruba ve stejném období jako protestantská reformace, ve skutečnosti (podle některých pramenů), která začala krátce před činem Martina Luthera přibití devadesáti pěti tezí na dveře zámeckého kostela v roce 1517.

První výzvy k reformě vyrostly z kritiky světských postojů a politiky renesančních papežů a mnoha duchovních. K uskutečnění náboženské obnovy byly založeny nové náboženské řády a další skupiny – např. Theatini, kapucíni, uršulíni, a zejména jezuité. Později v tomto století sv. Jan od Kříže a sv. Terezie z Ávily prosazovali reformu karmelitánského řádu a ovlivnili vývoj mystické tradice. Svatý František Saleský měl podobný vliv na zbožný život laiků.

Papežská reakce na protestanty nebo na požadavky na reformu uvnitř římskokatolické církve před polovinou století byla málo významná. Papež Pavel III. (Vládl 1534–1549) je považován za prvního papeže protireformace. Byl to on, kdo v roce 1545 svolal Tridentský koncil. Rada, která se s přestávkami scházela do roku 1563, důrazně reagovala na projednávané otázky. Jeho doktrinální učení bylo reakcí proti luteránskému důrazu na roli víry a Boží milosti a proti protestantskému učení o počtu a povaze svátostí. Disciplinární reformy zaútočily na korupci duchovenstva. Byl učiněn pokus regulovat výcvik kandidátů na kněžství; byla přijata opatření proti přepychovému životu duchovenstva, jmenování příbuzných do církevního úřadu a proti nepřítomnosti biskupů v jejich diecézích. Byly předepsány předpisy o pastoraci a vysluhování svátostí.

Římská inkvizice, agentura založená v roce 1542 pro boj s herezí, byla více úspěšně ovládal nauku a praxi než podobné orgány v těch zemích, kde měli protestantští knížata větší moc než římskokatolická církev. Politická a vojenská angažovanost namířená proti protestantskému růstu se nejjasněji odráží v politice císaře Karla V. a v politikách jeho syna Filipa II., Který byl spojován se španělskou inkvizicí.

Různí teologové – zejména jezuita sv. Robert Bellarmine – zaútočili na doktrinální pozice protestantských reformátorů, ale nebyl nikdo, kdo by se vyrovnal teologické a morální angažovanosti, která je patrná ve spisech Luther nebo výmluvnost a vášeň charakteristické pro díla Johna Calvina. Římští katolíci inklinovali k zdůraznění víry a oddaných předmětů, na které byli přímo pod útokem protestantů – např. Skutečná přítomnost Krista v eucharistii, Panny Marie a svatého Petra. Index Librorum Prohibitorum („Index zakázaných knih“) byl založen v roce 1559 ve snaze bojovat proti šíření některých spisů protestantské reformace.

Vzdělání bylo především v myslích mnoha vůdci protireformace. K výchově věřících byli potřební schopní kněží, a tak se rozmnožily semináře, které duchovenstvo připravily na strohý život ve službě církvi. Došlo k rozkvětu utopických myšlenek; spisy jako jako La città del sole („Město slunce“) Tommaso Campanella a La repubblica immaginaria („Imaginární republika“) Lodovico Agostini jsou příklady této nové vize církve a povinností křesťanů. Ježíš, založený v roce 1534 sv. Ignácem z Loyoly, nebyl konkrétně učitelským řádem, ale byl v této oblasti velmi důležitý. První jezuitská kolej byla otevřena v Messině na Sicílii v roce 1548. Do roku 1615 jezuité měli 372 vysokých škol a do roku 1755 – pouhých 18 let s před potlačením řádu – počet vzrostl na 728. (Společnost byla obnovena až v roce 1814.)

Dalším hlavním důrazem protireformace bylo pokračující misijní úsilí v některých částech světa které byly kolonizovány převážně římskokatolickými zeměmi, jako je Španělsko a Portugalsko. Práce takových mužů jako sv. Františka Xaverského a dalších v Asii a misionářů v Novém světě byla odměněna miliony křtů, ne-li skutečných obrácení. Byly také pokusy o přeměnu oblastí světa, které kdysi byly římskokatolické – např. Anglie a Švédsko. Většina „německých zemí“, ve kterých Luther pracoval, zůstala po jeho smrti v roce 1546 protestantská, ale hlavní území, především Bavorsko a Rakousko, byla znovu získána pro římský katolicismus do konce 16. století. Náboženské války mezi lety 1562 a 1598 znovu získal Francii pro římskokatolickou věc, ačkoli edikt z Nantes (1598) povolil protestantům omezenou toleranci; byl zrušen v roce 1685. Snad nejúplnějším vítězstvím protireformace bylo obnovení nadvlády římskokatolické v Polsku a v husitských Čechách.