Když vyšlo najevo, že bude ustavena západoněmecká vláda, v květnu 1949 se v sovětské okupační zóně konaly takzvané volby na lidový kongres. Voliči však místo volby mezi kandidáty měli pouze možnost volby schvalování nebo odmítání – obvykle za méně tajných okolností – „jednotné seznamy“ kandidátů vylosovaných ze všech stran, jakož i zástupců masových organizací ovládaných komunisticky ovládanou SED. s požehnáním SED byly přidány strany, Demokratická zemědělská strana a Národní demokratická strana, jejichž cílem je přilákat podporu od farmářů, respektive od bývalých nacistů. Zajištěním toho, že na těchto seznamech jednoty převládali komunisté, určila SED předem složení nového lidového kongresu. Podle oficiálních výsledků asi dvě třetiny voličů schválily seznamy jednoty. V následujících volbách bylo běžně oznamováno příznivé rozpětí přesahující 99 procent.
V říjnu 1949, po vzniku Spolkové republiky, vstoupila v platnost v sovětské zóně ústava ratifikovaná Lidovým kongresem, kterou se stala Německá demokratická republika (Deutsche Demokratische Republik), obecně známá jako Východní Německo, s hlavním městem v sovětském sektoru v Berlíně. Lidový kongres byl přejmenován na Lidovou komoru a tento orgán spolu s druhou komorou složenou z úředníků pěti spolkových zemí sovětské zóny (w které byly zrušeny v roce 1952 ve prospěch centralizované moci), označil komunistu Wilhelma Piecka ze SED za prezidenta Německé demokratické republiky 11. října 1949. Následujícího dne lidová komora dosadila bývalého sociálního demokrata Otta Grotewohla za premiéra vedoucí kabinetu, který byl nominálně odpovědný za komoru. Ačkoli Německá demokratická republika byla ústavně parlamentní demokracií, rozhodující moc měla ve skutečnosti SED a její šéf, zkušený komunistický funkcionář Walter Ulbricht, který zastával pouze nejasnou pozici místopředsedy vlády. Ve východním Německu, stejně jako v Sovětském svazu, sloužila vláda pouze jako agent všemocné komunistou ovládané strany, které zase vládlo shora politbyro, které si vybírá samo.