Před vynálezem elektromagnetického telefonu existovala mechanická akustická zařízení pro přenos mluvených slov a hudby na větší vzdálenost, než je obvyklá řeč. Nejranější mechanické telefony byly založeny na přenosu zvuku trubkami nebo jinými fyzickými médii a mezi nejranější experimenty patřily experimenty provedené britským fyzikem a polymatem Robertem Hookem v letech 1664 až 1685. V letech 1664 až 1665 Hooke experimentoval s přenosem zvuku prostřednictvím napnutý roztažený drát. Akustický smyčcový telefon je mu přičítán již v roce 1667.
Reklama na akustický telefon z roku 1886
Velmi podobný telefon s akustickou plechovkou, nebo „telefon milence“, je také známý po staletí. Spojuje dvě membrány napnutým řetězcem nebo drátem, který přenáší zvuk mechanickými vibracemi z jednoho do druhého podél drátu (a nikoli modulovaným elektrickým proudem). Klasickým příkladem je dětská hračka vyrobená spojením dna dvou papírových kelímků, kovových plechovek nebo plastových lahví s pevně drženými řetězec.
Na krátkou dobu byly akustické telefony komerčně prodávány jako specializovaný konkurent elektrických telefonů, protože předcházely vynález druhého typu a nespadaly do rozsahu jeho patentové ochrany. Když Alexandrovi Grahamovi Bellovi vypršel patent na telefon a desítky nových telefonních společností zaplavily tržiště, nemohli výrobci akustických telefonů komerčně konkurovat a rychle ukončili svoji činnost. Jejich maximální dosah byl velmi omezený, ale stovky technických inovací (výsledkem bylo asi 300 patenty) za ideálních podmínek zvýšily jejich dosah na přibližně 800 metrů nebo více. Příkladem takové společnosti byla společnost „Pulsion Telephone Supply Company“ společnosti Lemuel Mellett z Massachusetts, která svou verzi navrhla v roce 1888 a nasadila ji na pravou železnici -of-way, údajně s dosahem 3 míle (4,8 km).
Ve stoletích, než se plechovky a papírové kelímky staly běžnými, se používaly jiné kelímky a zařízení se někdy říkalo „milenci“ telefon“. V průběhu 20. století se v předškolních zařízeních a na základních školách běžně používá k výuce dětí o zvukových vibracích.