Tabernacle, hebrejský Mishkan, („obydlí“), v židovské historii, přenosná svatyně postavená Mojžíšem jako místo uctívání hebrejských kmenů v období putování, které předcházelo jejich putování příchod do Zaslíbené země. Svatostánek po postavení Šalomounova chrámu v Jeruzalémě v roce 950 př. n. l. nesloužil svému účelu.
Nejstarší izraelská svatyně byla prostým stanem, ve kterém, jak se věřilo, Bůh projevil svou přítomnost a sdělil svou vůli. Někteří považují propracovaný popis Svatostánku v Exodu za anachronický, protože mnoho vědců považuje příběh za napsaný během nebo na zádi e Babylónský exil (586–538 př. n. l. – tj. po zničení jeruzalémského chrámu).
Celý komplex Tabernacle – jehož specifikace byly podle biblické zprávy diktovány Bohem – sestával z velkého dvůr obklopující poměrně malou budovu, která patřila k svatostánku. Dvůr, obklopený plátěnými závěsy, měl tvar dvou sousedních čtverců. Uprostřed východního náměstí stál obětní oltář pro zápalné oběti; poblíž stála mísa s vodou používanou kněžími na rituální očistu. Odpovídající pozici na západním náměstí zaujímala truhla Zákona umístěná ve vnitřní svatyni svatostánku.
Svatostánek byl postaven z gobelínových záclon zdobených cherubíny. Interiér byl rozdělen na dvě místnosti, „svaté místo“ a „nejsvětější místo“ (Holy of Holies). Vnější místnost neboli „svaté místo“ obsahovala stůl, na který byl položen chléb Přítomnosti (chlebový chléb), kadidlový oltář a sedmramenný kandelábr (menora). Vnitřní místnost neboli svatyně svatých, bylo považováno za skutečné bydliště boha Izraele, který seděl neviditelně na trůně nad pevnou deskou zlata, která spočívala na Archě smlouvy a na každém konci měla cheruba. Tato archa byla zlatem pokrytá dřevěná krabice obsahující tablety Desatera přikázání.