Protekcionismus

Protekcionismus, politika ochrany domácího průmyslu před zahraniční konkurencí prostřednictvím cel, subvencí, dovozních kvót nebo jiných omezení či znevýhodnění kladených na dovoz zahraničních konkurentů. Mnoho zemí zavedlo protekcionistické politiky navzdory skutečnosti, že prakticky všichni ekonomové hlavního proudu souhlasí s tím, že světová ekonomika obecně těží z volného obchodu.

Hlavními ochranářskými opatřeními jsou tarify vybírané vládou. Zvyšují cenu dovážených předmětů, čímž jsou dražší (a tedy méně atraktivní) než domácí výrobky. Ochranná cla se historicky používají ke stimulaci průmyslových odvětví v zemích sužovaných recesí nebo depresí. Protekcionismus může být užitečný pro nově vznikající průmyslová odvětví v rozvojových zemích. Může také sloužit jako prostředek k posílení soběstačnosti v obranném průmyslu. Dovozní kvóty nabízejí další prostředek protekcionismu. Tyto kvóty stanoví absolutní limit na množství určitého zboží, které lze dovážet do země, a mají tendenci být účinnější než ochranné tarify, které ne vždy odradí spotřebitele, kteří jsou ochotni zaplatit za dovážené zboží vyšší cenu.

V průběhu dějin vedly války a hospodářské deprese (nebo recese) nárůst protekcionismu, zatímco mír a prosperita spíše podporovaly volný obchod. Evropské monarchie upřednostňovaly protekcionistickou politiku v 17. a 18. století ve snaze zvýšit obchod a vybudovat svou domácí ekonomiku na úkor jiných národů; tyto politiky, nyní zdiskreditované, se staly známými jako merkantilismus. Velká Británie začala upouštět od svých ochranných cel v první polovině 19. století poté, co dosáhla průmyslové převahy v Evropě. Britské odmítnutí protekcionismu ve prospěch volného obchodu bylo symbolizováno zrušením kukuřičných zákonů v roce 1846 a dalšími cly na dovážené obilí. Protekcionistická politika v Evropě byla ve druhé polovině 19. století relativně mírná, ačkoli Francie, Německo a několik dalších zemí byly občas nuceny ukládat cla jako prostředek ochrany svých rostoucích průmyslových odvětví před britskou konkurencí. Do roku 1913 však byla cla v celém západním světě nízká a dovozní kvóty nebyly téměř nikdy použity. Byla to škoda a dislokace způsobená první světovou válkou, která ve 20. letech 20. století inspirovala k neustálému zvyšování celních bariér v Evropě. Během velké hospodářské krize ve 30. letech způsobila rekordní úroveň nezaměstnanosti epidemii protekcionistických opatření. Výsledkem bylo, že se světový obchod drasticky zmenšil.

Spojené státy měly dlouhou historii jako protekcionistická země, přičemž jejich sazby dosáhly svých vrcholných hodnot ve 20. letech 20. století a během Velké hospodářské krize. Podle zákona o tarifech Smoot-Hawley (1930) bylo průměrné clo na dovážené zboží zvýšeno zhruba o 20 procent. Protekcionistická politika země se změnila v polovině 20. století a v roce 1947 byly Spojené státy jedním z 23 národů, které podepsaly vzájemné obchodní dohody ve formě Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT). Tato dohoda, pozměněná v roce 1994, byla v roce 1995 nahrazena Světovou obchodní organizací (WTO) v Ženevě. Prostřednictvím jednání WTO většina hlavních světových obchodních zemí podstatně snížila své celní tarify.

Reciproční obchodní dohody obvykle omezují ochranářská opatření, místo aby je zcela eliminovaly, a stále se ozývají výzvy k protekcionismu, když průmyslová odvětví v různých zemích trpí ekonomickými obtížemi nebo úbytky pracovních míst, o nichž se předpokládá, že jsou zhoršuje zahraniční konkurence.