Právní stát, mechanismus, proces, instituce, praxe nebo norma, která podporuje rovnost všech občanů před zákonem, zajišťuje svévolnost forma vlády a obecněji brání svévolnému použití moci. Libovolnost je typická pro různé formy despotismu, absolutismu, autoritářství a totality. Despotické vlády zahrnují i vysoce institucionalizované formy vlády, ve kterých je entita na vrcholu mocenské struktury (například král, junta nebo stranický výbor) schopna jednat bez omezení zákona, pokud si to přeje.
Myšlenky na vládu zákona byly ústředním bodem politického a právního myšlení přinejmenším od 4. století před naším letopočtem, kdy Aristoteles rozlišoval „vládu zákona“ od „vlády každého jednotlivce“. V 18. století francouzský politický filozof Montesquieu vypracoval doktrínu právního státu, která staví do protikladu legitimní autoritu monarchů s rozmarem despotů. Od té doby hluboce ovlivnil západní liberální myšlení.
S laskavým svolením Rijksmuseum v Amsterdamu
Obecně platí, že právní stát znamená, že tvorba zákonů, jejich vymáhání a vztahy mezi právními pravidly jsou samy o sobě právně regulovány, takže nikdo – včetně nejvyššího úředníka – není nad zákonem. Právní omezení vládců znamená, že vláda podléhá stávajícím zákonům stejně jako její občané. Úzce souvisejícím pojmem je tedy myšlenka rovnosti před zákonem, která tvrdí, že žádná „právnická“ osoba nesmí požívat privilegií, která nejsou rozšířena na všechny, a že žádná osoba nesmí být imunní vůči právním sankcím. právní předpisy různých řídících úředníků musí být nestranné a konzistentní ve všech rovnocenných případech, které se provádějí slepě, aniž by se brala v úvahu třída, stav nebo relativní moc mezi spory. Aby tyto myšlenky mohly mít skutečný nákup, navíc by měla existovat zavedl nějaký právní aparát, který přiměje úředníky, aby se podřídili zákonům.
Vláda zákona nejenže obsahuje takové základní požadavky na to, jak by měl být zákon ve společnosti uzákoněn, ale také obsahuje určité vlastnosti týkající se charakteristik a obsah samotných zákonů. Zejména by zákony měly být otevřené a jasné, obecné formy, univerzální v aplikaci a srozumitelné všem. Kromě toho musí být právní požadavky takové, aby lidé jsou schopni se jimi řídit; nesmí klást na lidi nepřiměřené kognitivní nebo behaviorální požadavky, které by měli následovat. Zákon by tedy měl být relativně stabilní a zahrnovat určité požadavky, s nimiž se lidé mohou před jednáním seznámit, a neměly by být stanoveny právní povinnosti se zpětnou platností. Zákon by navíc měl zůstat vnitřně konzistentní a pokud tak neučiní, měl by poskytovat právní způsoby řešení rozporů, u nichž lze očekávat vznik.
Navzdory těmto základním rysům však nikdy nedošlo k obecně přijímané či dokonce systematické formulaci právního státu (ale ne kvůli nedostatku pokusů právníků a politických filozofů). Myšlenku, že zákon by měl přispívat k prospěšným způsobům směrování a omezování výkonu veřejné moci, lze vykládat různými způsoby; tyto rozdíly jsou zvláště patrné v průběhu času a napříč různými občanskými řády.