Postava řeči, jakákoli úmyslná odchylka od doslovného tvrzení nebo běžné použití, která zdůrazňuje, objasňuje nebo zkrášluje psaný i mluvený jazyk. Postavy řeči, které tvoří nedílnou součást jazyka, se nacházejí v ústních literaturách, leštěné poezii a próze a v každodenní řeči. Rýmy na přání, reklamní slogany, novinové titulky, titulky karikatur a hesla rodin a institucí často používají řečové projevy, obvykle pro vtipné, mnemotechnické nebo poutavé účely. Argumenty sportu, jazzu, obchodu, politiky nebo jakýchkoli specializovaných skupin oplývají obrazným jazykem.
Většina postav v každodenní řeči se utváří rozšířením slovní zásoby toho, co je již známé a lépe známé na co je méně známá. Tak se metafory (implikované podobnosti) odvozené z lidské fyziologie běžně rozšiřují na přírodu nebo neživé objekty, například ve výrazech „ústa řeky“, „čenich ledovce“, „útroby země“ nebo „oko“ jehly. “ Naopak, podobnosti s přírodními jevy se často používají v jiných oblastech, například ve výrazech „vlna nadšení“, „vlna vzrušení“ nebo „bouře týrání“. Příkladem použití podobenství (srovnání, obvykle označené „jako“ nebo „jako“) je „Byli jsme zabaleni v místnosti jako sardinky.“ Personifikace (mluvení o abstraktní kvalitě nebo neživém objektu, jako by šlo o osobu) je uvedena v příkladech „rozhovorů o penězích“; metonymie (používání názvu jedné věci pro druhou, která s ní úzce souvisí), v „Jak by reagoval Pentagon?“ ; synecdoche (použití části k vyjádření celku) ve výrazech jako „mosaz“ pro vysoce postavené vojenské důstojníky nebo „přilby“ pro stavební dělníky.
Další běžné formy obrazné řeči jsou nadsázka ( úmyslné přehánění kvůli efektu), jako v „Jsem tak šílený, že jsem mohl žvýkat nehty“; rétorická otázka (žádaná o efekt, bez očekávané odpovědi), jako v „Jak vám mohu poděkovat?“ ; litotografie (zdůraznění negací), jako v „Nemusí být nemocný být nemocný“; a onomatopoeia (napodobování přirozených zvuků slovy), například „křupání“, „chrochtání“, „úder“ a „splash“. „
Téměř všechny postavy řeči, které se objevují v každodenní řeči, lze nalézt také v literatuře. Ve vážné poezii a próze je však jejich použití plně vědomější, umělečtější a mnohem jemnější; má tedy silnější intelektuální a emocionální dopad, je nezapomenutelnější a někdy přispívá řadou a hloubkou asociace a návrhů daleko nad rámec neformálního hovorového použití snímků.
Všechny jazyky používají řečové projevy, ale rozdíly jazyka diktují různá stylistická kritéria. V kultuře, která není ovlivněna klasickým Řeckem a Římem, jsou některé postavy může chybět; ironie se pravděpodobně bude omezovat na poměrně sofistikované kultury. japonská poezie je založen na choulostivých strukturách implikace a celé slovní zásobě estetických hodnot téměř nepřekládatelných pro Západ. Arabská literatura je bohatá na přirovnání a metaforu, ale použité konstrukce jsou tak odlišné od konstrukcí známých na Západě, že překlad vyžaduje velké přizpůsobení. Tato podmínka platí také pro orální literatury Afriky a písemná literatura z nich odvozená.
Jedním z nejmocnějších samostatných literárních vlivů na světové kultury byla Bible. Jak Starý zákon, tak Nový zákon jsou bohaté na podobenství, metaforu a personifikaci a na zvláštní postavu hebrejské poezie, paralelismus.