Politika Německa

1998–2005 Upravit

Po 16 letech křesťansko-liberální koalice vedené Helmutem Kohlem zvítězila Sociálně demokratická strana Německa (SPD) společně se Zelenými ve volbách do Spolkového sněmu v roce 1998. Místopředseda SPD Gerhard Schröder sám sebe jako kandidáta na centristu, v rozporu s levicovým předsedou SPD Oskarem Lafontainem. Kohlova vláda byla při volbách zraněna pomalejším ekonomickým růstem na východě v předchozích dvou letech a neustále vysokou nezaměstnaností. Konečné rozpětí vítězství bylo dostatečně vysoké, aby umožnilo „červeno-zelenou“ koalici SPD s Aliancí 90 / Zelení (Bündnis „90 / Die Grünen), čímž se Zelení poprvé dostali do národní vlády.

Počáteční problémy nové vlády, poznamenáné politickými spory mezi umírněnými a tradičními levými křídly SPD, vyústily v určitou nespokojenost voličů. Lafontaine opustil vládu (a později i jeho stranu) počátkem roku 1999. CDU zvítězila v r. některé důležité státní volby, ale byl zasažen v roce 2000 skandálem darování stran z Kohlových let. V důsledku této krize Křesťansko-demokratické unie (CDU) se předsedkyní stala Angela Merkelová.

Další volby do Spolkového sněmu byl dne 22. září 2002. Gerhard Schröder vedl koalici SPD a Zelených k vítězství jedenácti křesel v boji proti křesťanským demokratům v čele s Edmundem Stoiberem (CSU). Obecně se uvádějí tři faktory, které Schröderovi umožnily vyhrát volby navzdory špatnému hodnocení schválení pár měsíců předek a slabší ekonomika: dobré zvládnutí 100leté povodně, pevná opozice proti invazi do Iráku v roce 2003 a Stoiberova neoblíbenost na východě, která tam stála rozhodující místa CDU.

V v druhém volebním období prohrála červeno-zelená koalice několik velmi důležitých státních voleb, například v Dolním Sasku, kde byl Schröder předsedou vlády v letech 1990 až 1998. Dne 20. dubna 2003 oznámil kancléř Schröder rozsáhlé reformy trhu práce nazvané Agenda 2010, které snížit dávky v nezaměstnanosti. Ačkoli tyto reformy vyvolaly masivní protesty, dnes se jim připisuje částečná odpovědnost za relativně silnou ekonomickou výkonnost Německa během krize eura a pokles nezaměstnanosti v Německu v letech 2006–2007.

2005–2009 Upravit

Dne 22. května 2005 obdržela SPD zničující porážku ve svém bývalém srdci Severního Porýní-Vestfálska. Půl hodiny po výsledcích voleb předseda SPD Franz Müntefering oznámil, že kancléř uvolní cestu novým federálním volbám.

To republiku překvapilo, zejména proto, že SPD byla v průzkumech pod 20% v době, kdy. CDU rychle oznámila Angelu Merkelovou jako kandidátku křesťanských demokratů na kancléře, usilující o první kancléřku v německé historii.

Novinkou pro volby v roce 2005 bylo spojenectví mezi nově vytvořenou volební alternativou práce a sociální spravedlnosti. (WASG) a PDS, plánující fúzi do společné strany (viz Left Party.PDS). S bývalým předsedou SPD Oskarem Lafontainem za WASG a Gregorem Gysim za PDS jako prominentními osobnostmi si tato aliance brzy našla zájem v médiích i v populaci. Průzkumy veřejného mínění v červenci zaznamenaly až 12%.

Zatímco v květnu a červnu 2005 se vítězství křesťanských demokratů zdálo velmi pravděpodobné, přičemž některé průzkumy veřejného mínění jim dávaly absolutní většinu, tento obraz se krátce před volbami změnil 18. září 2005.

Volební výsledky ze dne 18. září byly překvapivé, protože se značně lišily od voleb z předchozích týdnů. Křesťanští demokraté dokonce ztratili hlasy ve srovnání s rokem 2002, těsně se dostali na první místo s pouhými 35,2% a nedokázali získat většinu pro „černo-žlutou“ vládu CDU / CSU a liberální FDP. Červeno-zelené koalici se však také nepodařilo získat většinu, SPD ztratila hlasy, ale hlasovala 34,2% a zelení zůstali na 8,1%. Levice dosáhla 8,7% a vstoupila do Bundestagu, zatímco krajně pravicová NPD získala pouze 1,6%.

Nejpravděpodobnějším výsledkem koaličních rozhovorů byla takzvaná velká koalice mezi křesťanskými demokraty (CDU / CSU ) a sociální demokraté (SPD). Tři stranické koalice a koalice zahrnující levici byly vyloučeny všemi zúčastněnými stranami (včetně samotné levice). Dne 22. listopadu 2005 složil Angela Merkelová přísahu prezidentu Horstovi Köhlerovi za úřad Bundeskanzlerin.

Existence velké koalice na federální úrovni pomohla volebním vyhlídkám menších stran ve státních volbách. Od roku 2008 ztratila CSU absolutní většinu v Bavorsku a vytvořila koalici s FDP, velká koalice žádná většina v Bundesratu a závisel na hlasování FDP o důležitých otázkách. V listopadu 2008 SPD znovu zvolila svého již vysloužilého předsedu Franze Münteferinga a z Franka-Waltera Steinmeiera se stala vedoucím kandidátem na federální volby v září 2009.

V důsledku těchto federálních voleb přinesla velká koalice ztráty pro obě strany a skončila. SPD utrpěla nejtěžší ztráty ve své historii a nebyla schopna sestavit koaliční vládu. CDU / CSU měla jen málo ztráty, ale také dosáhla nového historického minima se svým nejhorším výsledkem od roku 1949. Tři menší strany tak měly v německém Bundestagu více křesel než kdykoli předtím, přičemž liberální strana FDP získala 14,6% hlasů.

2009 –2013 Upravit

CDU / CSU a FDP měly dohromady 332 křesel (z celkového počtu 622 křesel) a byly v koalici od 27. října 2009. Angela Merkelová byla znovu zvolena kancléřkou a Guido Westerwelle sloužil jako ministr zahraničí a prorektor Německa. Poté, co byl zvolen do federální vlády, FDP utrpěla těžké ztráty v následujících státních volbách. FDP slíbila, že ve volební kampani sníží daně, ale poté, co byla součástí koalice, musela připustit, že to není možné kvůli hospodářské krizi v roce 2008. Kvůli ztrátám musel Guido Westerwelle rezignovat na funkci předsedy FDP ve prospěch Philipp Rösler, federální ministr zdravotnictví, který byl následně jmenován vicekancléřem. Krátce nato Philipp Rösler změnil úřad a stal se federálním ministrem hospodářství a technologií.

Po svém volebním pádu vedli sociální demokraty Sigmar Gabriel, bývalý spolkový ministr a předseda vlády Dolního Saska, a Frank-Walter Steinmeier jako vedoucí parlamentní skupiny. Dne 16. ledna 2017 rezignoval a jako svého nástupce a kandidáta na kancléře navrhl svého dlouholetého přítele a předsedu Evropského parlamentu Martina Schulze. Německo zaznamenalo zvýšenou politickou aktivitu občanů mimo zavedené politické strany s ohledem na místní a environmentální problémy, jako je umístění Stuttgart 21, železniční uzel a stavba berlínského letiště Brandenburg.

2013–2017Edit

18. spolkové volby v Německu vyústily v znovuzvolení Angely Merkelové a jejího křesťanského demokratického parlamentu skupina stran CDU a CSU, která získala 41,5% všech hlasů. Po prvních dvou historicky nejnižších výsledcích Merkelové její třetí kampaň označila nejlepší výsledek CDU / CSU od roku 1994 a teprve podruhé v německých dějinách možnost získat absolutní většinu. Jejich bývalý koaliční partner, FDP, těsně nedosáhl hranice 5% a nezískal křesla v Bundestagu.

CDU / CSU, která nedosáhla absolutní většiny, vytvořila velkou koalici se sociálními -demokratická SPD po nejdelších koaličních jednáních v historii, čímž se stal šéfem strany Sigmar Gabriel vicekancléř a federální ministr hospodářství a energetiky. Společně měli 504 z celkem 631 křesel (CDU / CSU 311 a SPD 193). Jedinými dvěma opozičními stranami byly Levice (64 křesel) a Aliance „90 / Zelení (63 křesel), která byla uznána jako situace vytvářející kritickou situaci, kdy opoziční strany neměly ani dostatek křesel, aby mohly využívat speciální kontrolní pravomoci opozice.

Od 2017Edit

19. federální volby v Německu se konaly dne 24. září 2017. Dvě velké strany, konzervativní parlamentní skupina CDU / CSU a sociální demokrat SPD, byly po obdobích roku 2009 v podobné situaci jako v roce 2009. poslední velká koalice skončila a oba utrpěli vážné ztráty; dosáhli svého druhého nejhoršího a nejhoršího výsledku v roce 2017.

Mnoho hlasů ve volbách v roce 2017 obdrželo menší strany, což vedlo pravicově populistickou stranu AfD (Alternativa pro Německo) do Spolkového sněmu, což znamenalo velký posun v německé politice, protože to byla první krajně pravicová strana strana získala v parlamentu místa od 50. let.

Díky Merkelově kandidatuře na čtvrté funkční období dosáhla CDU / CSU pouze 33,0% hlasů, ale získala nejvyšší počet křesel, aniž by bez CDU / CSU zůstala realistická koaliční varianta. Jako všechny strany v Bundestagu striktně vyloučily koalici s AfD, jedinou možností pro většinovou koalici byla takzvaná „jamajská“ koalice (CDU / CSU, FDP, Zelení; pojmenovaná podle stranických barev připomínajících barvy jamajské vlajky) a velká koalice s SPD, proti níž se nejprve postavili sociální demokraté a jejich vůdce Martin Schulz.

Konaly se koaliční rozhovory mezi třemi stranami „jamajské“ koalice, ale konečný návrh byl zamítnut liberály FDP a ponechaly vládu v klidu. Po bezprecedentní situaci se poprvé v německých dějinách intenzivně diskutovalo také o různých menšinových koalicích nebo dokonce o přímých koalicích. V tomto bodě pozval spolkový prezident Steinmeier vůdce všech stran pro rozhovory o vláda, která je prvním prezidentem v historii Spolkové republiky, který tak učinil.

Oficiální koaliční rozhovory mezi CDU / CSU a SPD začaly v lednu 2018 a vedly k obnovení velké koalice dne 12. března 2018 ak následnému znovuzvolení Angely Merkelové za kancléřku.