Jako výsledkem bylo, že jediným způsobem, jak bylo možné program předat, bylo, že zaměstnavatelé podepsali celý výdaj. Aby to bylo možné usnadnit, Bismarck zařídil, aby správu tohoto programu převzal do rukou Der Arbeitgeberverband in den beruflichen Korporationen (Organizace zaměstnavatelů v profesních korporacích). Tato organizace zřídila centrální a byrokratické pojišťovací úřady na federální a v některých případech na státní úrovni, aby skutečně spravovaly program, jehož dávky začaly nahrazovat program nemocenského pojištění od 14. týdne. Platilo za lékařské ošetření a důchod ve výši až dvou třetin vydělané mzdy, pokud byl pracovník plně invalidní. Tento program byl v roce 1886 rozšířen o zemědělské pracovníky.
Zákon o starobním a invalidním pojištění z roku 1889
Program starobního důchodu, který je financován stejně zaměstnavateli i pracovníky, byl navržen tak, aby poskytoval důchod důchodům pro pracovníky, kteří dosáhli věku 70 let. Na rozdíl od programů úrazového a nemocenského pojištění tento program zahrnoval všechny kategorie pracovníků (průmyslové, zemědělské, řemeslné a služební) od samého začátku. Rovněž na rozdíl od ostatních dvou programů byla bezesporu přijata zásada, že by národní vláda měla přispívat částí nákladů na upsání, přičemž ostatní dvě části by byly přiměřeně rozděleny. Program pojištění pro případ invalidity měl být využíván osobami trvale invalidními. Tentokrát na programy dohlížel přímo stát nebo provincie.