Mea culpa (Čeština)

V současné podobě Confiteoru, jak se používá při slavení mše, se mea culpa říká třikrát, potřetí s přídavkem adjektiva maxima („velmi velký“, obvykle se překládá jako „nejtěžší“) a je doprovázeno gestem bití do prsou.

Confíteor Deo omnipoténti et vobis, bratři, quia peccávi nimis cogitatióne, verbo, ópere et omissióne: mea culpa, mea culpa, mea máxima culpa. Ideo precor beátam Maríam semper vírginem, angelos et sanctos, et vos, bratři , oráre pro me ad Dóminum Deum nostrum.	Přiznávám se všemohoucímu Bohu a vám, bratři moji, že jsem velmi zhřešil, ve svých myšlenkách a ve svých slovech, v tom, co jsem udělal a v čem jsem selhal, svou vinou z mé viny z mé největší části těžká chyba; proto žádám požehnanou Marii vždy Pannu, všechny anděly a svaté, i vás, moji bratři, aby jste se za mě modlili k Pánu, našemu Bohu.

Podle Adriana Fortescuea lze začlenění fráze mea culpa do konfitoru vysledovat pouze od 16. století.

Avšak latinská fráze mea culpa se používala, dokonce i v anglickém kontextu, dříve. Troilus a Criseyde ze 14. století od Geoffreyho Chaucera to používají způsobem, který ukazuje, že to už byla tradiční náboženská fráze: „Nyní, mea culpa, pane! Já mě pokání. „

Ačkoli Confiteor nebyl tehdy součástí mše, sloužil k vysluhování svátosti pokání. V některých formách již obsahoval frázi mea culpa. Paenitentiale z 9. století Vallicellanum II mělo třikrát opakovanou mea culpu (bez maxim) ve své propracované podobě Confiteoru.

Asi v roce 1220 vyžadoval obřad veřejného pokání v Sieně u těch, kteří spáchali vraždu, kajícníka hodit třikrát na zemi a řekl: Mea culpa; peccavi; Domine miserere mei („Svou vinou jsem zhřešil. Pane, smiluj se nado mnou“).