Nacisté často používali eufemistický jazyk k maskování skutečné podstaty svých zločinů. Termín „konečné řešení“ použili k označení svého plánu na vyhlazení židovského lidu. Není známo, kdy se vůdci nacistického Německa definitivně rozhodli provést „konečné řešení“. Genocida neboli hromadné ničení Židů byla vyvrcholení desetiletí stále přísnějších diskriminačních opatření.
Za vlády Adolfa Hitlera bylo pronásledování a segregace Židů realizováno v několika fázích. Poté, co nacistická strana v roce 1933 získala v Německu moc, sponzorovaný rasismus vedl k protižidovské legislativě, ekonomickým bojkotům a násilí pogromů Kristallnacht („Noc rozbitého skla“), které měly za cíl systematicky izolovat Židy od společnosti a vyhnat je ze země.
Protižidovská politika eskaluje
Po německé invazi do Polska v září 1939 (začátek druhé světové války) protižidovská politika eskalovala na uvěznění a případná vražda evropského židovstva. Nacisté poprvé ustanovili Získal ghetta (uzavřené oblasti určené k izolaci a kontrole Židů) v Generalgouvernement (území ve středním a východním Polsku pod dohledem německé civilní vlády) a Warthegau (oblast západního Polska připojeného k Německu). Polští a západoevropští Židé byli deportováni do těchto ghett, kde žili v přeplněných a nehygienických podmínkách s nedostatečným jídlem.
Masivní zabíjení začíná
Po invazi Německa do Sovětského svazu v červnu 1941 SS a policejní jednotky (fungující jako mobilní jednotky zabíjení) zahájily masivní zabíjení zaměřené na celé židovské komunity. Na podzim 1941 zavedly SS a policie mobilní dodávky plynu. U těchto nákladních vozidel s obložením byly překonfigurovány výfukové potrubí tak, aby čerpaly jedovatý plynný kysličník uhelnatý do uzavřených prostor a zabíjely ty, které jsou uvnitř uzamčené. Byly navrženy tak, aby doplňovaly probíhající střelecké operace.
17. července 1941, čtyři týdny po invazi do Sovětského svazu, pověřil Hitler šéfa SS Heinricha Himmlera odpovědností za všechny bezpečnostní záležitosti v okupovaném Sovětském svazu. Hitler dal Himmlerovi širokou autoritu fyzicky eliminovat jakékoli vnímané ohrožení permanentní německé vlády. O dva týdny později, 31. července 1941, nacistický vůdce Hermann Goering pověřil generála SS Reinharda Heydricha přípravou na provedení „úplného řešení židovské otázky“.
Centra zabíjení
Na podzim roku 1941 přidělil šéf SS Heinrich Himmler německému generálovi Odilovi Globocnikovi (vůdci SS a policie pro okres Lublin) realizaci plánu systematického vraždění Židů generálního vedení. Tento plán dostal nakonec krycí jméno Operation Reinhard, pojmenované po Heydrichovi (který byl v květnu 1942 zavražděn českými partyzány). V rámci operace Reinhard založili nacističtí vůdci v Polsku tři vražedná centra – Belzec, Sobibor a Treblinka – s jediným účelem masového vraždění Židů.
Tábor Majdanek sloužil čas od času jako vražedné místo pro Židy sídlící v Generálním vládu. Ve svých plynových komorách SS zabila desítky tisíc Židů, především nucených dělníků, kteří byli příliš slabí na to, aby mohli pracovat. SS a policie zabily nejméně 167 000 Židů a přibližně 4300 Romů v plynových dodávkách v vražedném centru Chelmno asi třicet mil severozápadně od Lodže. Na jaře 1942 označil Himmler Auschwitz II (Auschwitz-Birkenau) za vražedné zařízení. Orgány SS zavraždily v Osvětimi-Birkenau přibližně jeden milion Židů z různých evropských zemí.
Německé jednotky SS a policie zavraždily téměř 2 700 000 Židů ve vražedných centrech zadušením jedovatým plynem nebo zastřelením. „Konečné řešení“ jako celek požadovalo vraždu všech evropských Židů plynováním, střílením a jinými prostředky. Během holocaustu bylo zabito šest milionů židovských mužů, žen a dětí – dvě třetiny Židů žijících v Evropě před druhou světovou válkou.
