Kritika úmluvy o genocidě
Ačkoli se úmluva těší téměř jednomyslné mezinárodní podpoře, a přestože se zákaz genocidy stal, podle Mezinárodní soudní dvůr, což je imperativní normou (ius cogens) mezinárodního práva, je úmluva často kritizována za vyloučení politických a sociálních skupin ze seznamu možných obětí genocidy. Problematická je také takzvaná „klauzule o intencionalitě“ definice genocidy podle úmluvy – část, která zmiňuje „záměr zcela nebo zčásti zničit národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu“. Dvě z nejčastějších námitek spočívají v tom, že je obtížné stanovit takový záměr a že pokus o přiřazení tohoto záměru jednotlivcům má v moderních společnostech malý smysl, kde násilí může vycházet jak z anonymních sociálních a ekonomických sil, tak z individuálních možností.
Na podporu první námitky někteří vědci poznamenali, že vlády otevřeně nepřiznávají spáchání genocidních činů – což je skutečnost, která je potvrzena v historii. Například irácký režim Saddáma Husajna vylíčil použití chemické války proti Kurdům v 80. letech jako snahu o znovunastolení pořádku a pořádku a osmanské a po sobě jdoucí turecké vlády tvrdily, že Arméni zabití při masakrech jsou oběťmi války . Ani německý nacistický režim nezveřejňoval své vyhlazování Židů a dalších skupin. V reakci na to obhájci klauzule o úmyslnosti argumentovali, že k prokázání genocidního záměru stačí „vzor účelového jednání“ vedoucí ke zničení významné části cílové skupiny, bez ohledu na důvody, které pachatelský režim pro své činy nabízí.
Zastánci druhé námitky tvrdili, že přístup zaměřený pouze na záměr ignoruje „strukturální násilí“ sociálních systémů, v nichž obrovské politické a ekonomické rozdíly mohou vést k úplné marginalizaci či dokonce vyhlazení konkrétních skupin. Obhájci klauzule o úmyslnosti reagují, že je nutné rozlišovat genocidu od jiných forem masového zabíjení a navrhovat účinné strategie k prevenci genocidy.
Diskuse mezi příznivci a odpůrci úmluvy o genocidě mají důležité politické důsledky, což lze vidět v diskusi o souvislosti mezi válečnými zločiny a genocidou. Tyto dva pojmy se zásadně liší v tom, jak je definována a identifikována cílová skupina. Zatímco cílová skupina v případě válečných zločinů je identifikována podle svého postavení nepřítele, cílová skupina v případě genocidy je identifikována podle jejích rasových, národnostních, etnických nebo náboženských charakteristik. Hlavní indikací, že cílení je založeno na postavení nepřítele na rozdíl od rasové, etnické nebo náboženské identity, je především chování oponenta skupiny, jakmile konflikt skončí. Pokud útoky proti cílové skupině ustanou, pak jde o (pravděpodobné) spáchání válečných zločinů. Pokud však útoky budou přetrvávat, lze oprávněně tvrdit o spáchání genocidy. Význam přisuzovaný postkonfliktnímu chování odráží poznání, že ke genocidě může a může docházet během války, obvykle pod záštitou válečných aktivit. Rozdíl mezi válečnými zločiny a genocidou je nanejvýš důležitý v jakékoli diskusi o preventivních opatřeních. V případě válečných zločinů by postačovalo ukončení konfliktu a nebyla by nutná žádná další ochranná opatření. V případě genocidy by ukončení konfliktu vyžadovalo přijetí ochranných opatření k zajištění přežití skupiny.
Ačkoli je mnoho kritik úmluvy o genocidě opodstatněných, neměly by zakrývat její silné stránky. Úmluva o genocidě byla prvním právním nástrojem k oddělení nejhorších zločinů proti lidskosti od požadavku „válečné nexus“, který omezil jurisdikci norimberského tribunálu na případy, kdy došlo k trestnému činu proti lidskosti ve spojení s trestným činem namísto toho úmluva prohlásila, že genocida je mezinárodní zločin „ať už spáchaný v době míru nebo v době války“. Úmluva byla navíc prvním právním nástrojem OSN, který stanovil, že jednotlivci mohou nést mezinárodní trestní odpovědnost bez ohledu na to, zda jednají jménem státu. Úmluva může rovněž sloužit v souladu s článkem 8 jako právní základ donucovacích opatření nařízených Radou bezpečnosti (jediný orgán OSN, který může použití síly povolit).