Druhý vatikánský koncil, nazývaný také II. Vatikánský koncil (1962–65), 21. ekumenický koncil římskokatolické církve, vyhlášen papežem Janem XXIII. 25. ledna 1959 jako prostředek duchovní obnovy církve a jako příležitost pro křesťany oddělené od Říma, aby se připojili k hledání jednoty křesťanů. Přípravné komise jmenované papežem připravily program a vypracovaly návrhy (schémata) vyhlášek k různým tématům. Při zahájení koncilu 11. října 1962 papež radil otcům koncilu, aby se pokusili uspokojit pastorační potřeby církve. Mezi svolané členy rady byli všichni katoličtí biskupové a někteří další církevní hodnostáři. Na zasedání rady byli pozváni, ale bez volebního práva, řada pozorovatelů z hlavních křesťanských církví a komunit oddělených od Říma a řada katolíků nazývaných auditoři.
Keystone / FPG
Práce přípravných komisí byla prováděna členy kurie (papežská byrokracie); jakmile byla rada otevřena, byli do komisí přidáni otcové rady z různých částí světa. Revidované vyhlášky, které vyplynuly z jednání rady a práce rozšířených komisí, měly tendenci mít progresivnější hledisko. Práce koncilu pokračovala za nástupce papeže Jana Pavla VI. Zasedání se svolávala každý rok na podzim, dokud nebyla koncilní činnost dokončena 8. prosince 1965. Otcové koncilu přijali šestnáct dokumentů.
„Dogmatická ústava o církvi“ odráží snahu koncilních otců používat k popisu církve spíše biblické výrazy než právní kategorie. Zacházení s hierarchickou strukturou církevních protiváh je poněkud monarchistickým důrazem učení Prvního vatikánského koncilu na papežství tím, že přikládá váhu úloze biskupů. Účelem konstituce o povaze laiků (těch, kteří nejsou ve svatých řádech) bylo poskytnout základ pro volání laiků ke svatosti a účasti na misijním povolání Když církevní otcové popsali církev jako lid Boží, poutnický lid, poskytli teologické ospravedlnění pro změnu obranného a nepružného ustanovení To, co od protestantské reformace charakterizovalo většinu katolického myšlení a praxe.
„Dogmatická konstituce o Božím zjevení“ se pokouší spojit roli Písma a tradice (postbiblické učení církve) s jejich společnými původ ve Slově Božím, které bylo zasvěceno církvi. Tento dokument potvrzuje hodnotu Písma pro záchranu při zachování otevřeného přístupu k vědeckému studiu Bible.
„Ústava o posvátné liturgii“ stanoví zásadu větší účasti laiků na slavení mše a povoluje významné změny textů, forem a jazyka používaných v slavení mše a vysluhování svátostí.
„Pastorální ústava o církvi v dnešním světě“ uznává hluboké změny, které lidstvo prožívá, a pokouší se spojit církevní pojetí sebe sama a zjevení s potřeby a hodnoty současné kultury.
Rada rovněž vyhlásila dekrety (dokumenty o praktických otázkách) o pastoračních povinnostech biskupů, ekumenismu, církvích východního obřadu, službě a životě kněží, vzdělání pro kněžství, náboženský život, misijní činnost církve, apoštolát laiků a média sociální komunikace. Kromě toho byla připravena prohlášení (dokumenty o konkrétních otázkách) o náboženské svobodě, postoji církve k nekřesťanským náboženstvím a o křesťanském vzdělávání. Tyto dokumenty odrážely obnovu v různých oblastech církevního života, která začala desetiletí před papežem Janem – biblický, ekumenický, liturgický, laický apoštolát. Impulz dokumentů a radních jednání obecně byl počátkem sedmdesátých let pociťován téměř v každé oblasti církevního života a nastartoval mnoho změn, které nemuseli koncilní otcové předvídat.