Encyclopædia Britannica, Inc. Zobrazit všechna videa k tomuto článku
Dramatická ironie, literární zařízení, kterým divácké nebo čtenářské chápání událostí nebo jednotlivců v díle převyšuje chápání jeho postav. Dramatická ironie je formou ironie to je vyjádřeno strukturou díla: povědomí publika o situaci, ve které postavy díla existují, se podstatně liší od pověstí postav, a slova a jednání postav tedy nabývají jiného – často protichůdného – významu g pro diváky, než pro postavy díla. Dramatická ironie je nejčastěji spojována s divadlem, ale její příklady lze najít v literárním a scénickém umění.
Dramatická ironie je bohatá na díla tragédie. Například v Sofoklově Oidipovi Rexovi diváci vědí, že Oidipovy činy jsou tragické chyby dlouho předtím, než rozpozná své vlastní chyby. Mezi západní spisovatele, jejichž díla jsou tradičně uváděna pro jejich zdatné použití dramatické ironie, patří William Shakespeare (stejně jako Othellova důvěra zrádného Jaga ve hře Othello), Voltaire, Jonathan Swift, Henry Fielding, Jane Austen, Thomas Hardy a Henry James mezi mnoha dalšími. Dramatickou ironii lze najít také v dílech, jako je povídka O. Henryho „Dárek tří králů“ a příběh Antona Čechova „Dáma se psem“.
Castle Rock Entertainment (Courtesy Kobal)
Dramatická ironie je často v kontrastu s verbální ironií. První z nich je zakotven ve struktuře díla, zatímco druhý typicky funguje na úrovni slov a vět, kterým diváci nebo čtenáři rozumí, když při doslovném výkladu nesou významy odlišné od samotných slov. (Sarkazmus lze považovat za formu slovní ironie.) Dramatická ironie je také někdy považována za tragickou ironii, situační ironii nebo strukturální ironii; všechny tyto pojmy jsou také někdy chápány tak, že existují v hierarchii, která mezi sebou vytváří úzké významové rozdíly.