Nejprve nějaké pozadí. Antropologové již dlouho poznamenali, že mnoho primátů investuje více úsilí do vztahů poté, co byli jednotlivci nuceni od sebe odejít. Například matky paviánů tráví značný čas krmením svých mláďat, a tak jim zbývá jen málo pro společenský úkol péče o další dospělé paviány.
Ale když mláďata odstavují a matky mají více času na rukou, investují ještě více času než obvykle do péče ve snaze napravit jakékoli sociální vztahy, které začaly slabnout. Jinými slovy, absence jasně způsobí, že srdce paviánů se stanou laskavějšími.
Stejný vzor chování mezi jednotlivci, kteří byli od sebe, lze pozorovat u mnoha dalších zvířat, včetně bonobů, slonů a dokonce i hyen.
Není tedy překvapením si myslet, že by lidé mohli investovat více zdrojů do podpory vztahů, které nějakým způsobem zesílily. Dobrý důkaz na podporu této hypotézy se však těžko shromáždil.
Jedním z faktorů, které mění naši schopnost studovat lidské komunikační chování, je příchod velkých datových souborů spojených se vzory komunikace. Zejména data spojená s používáním mobilních telefonů se stala bohatým zdrojem empirických důkazů o všech druzích lidské činnosti, jako je cestování, rozdělování bohatství a způsoby páření.
Nyní Bhattacharya a spol. žíly důkazů, že díky absenci je srdce laskavější. Analyzovali velkou datovou sadu záznamů hovorů z evropské země, která trvala sedm po sobě jdoucích měsíců v roce 2007.
Jejich hypotéza je, že síla vztahů se odráží v počtu a délce hovorů mezi jednotlivci. Otázkou, na kterou se pokoušejí odpovědět, je, zda lidé investují více času do vztahů, na kterých záleží, když jsou tyto vztahy ohroženy. „Přátelství vyžaduje pro svou údržbu neustálé investování času a nedodržení zcela konkrétních investičních harmonogramů vede neúprosně k rychlému snížení kvality vztahů,“ říkají.
Jejich prvním úkolem bylo měřit, jak často páry lidí vzájemně se kontaktovali a jak se čas mezi hovory časem měnil. Zaměřili se zejména na páry, které byly geograficky oddělené a nemohly se tak snadno setkat. Poté změřily, jak se doba trvání hovorů lišila, jak se zvětšovala mezera v čase a vzdálenosti.
Výsledky přispívají k zajímavému čtení. Zjistili jasný nárůst délky hovorů mezi lidmi, když byl čas od posledního hovoru větší než průměr. Jinými slovy, lidé tráví více času doháním, když byli mimo kontakt déle. „Naše zjištění ukazují logaritmické prodloužení délky hovoru se zvýšením mezery mezi hovory mezi dvojicí jednotlivců,“ tvrdí Bhattacharya a spol.
Ale našli také numbe r upozornění. Účinek je výrazně výraznější, když muži volají jiné muže a ženy volají jiné ženy a když si mladší lidé, zejména ti ve věku 30 let, volají navzájem. Účinek je silnější zejména u lidí oddělených většími vzdálenostmi. „Tyto výsledky naznačují, že když se jednotlivci navzájem nedokáží dostatečně často spojit, kompenzují to tím, že věnují více času dalšímu hovoru,“ říká tým.
Jinými slovy, lidé jsou jako ostatní primáti a mnoho ostatním společenským zvířatům, pokud jde o udržování vztahů.
Tyto důkazy samozřejmě nic neříkají o tom, jak se lidé cítí, když volají – ať už ve skutečnosti dochází ke zvýšení „laskavosti“. Pokud je však doba věnovaná vztahu zástupcem tohoto druhu emocí, je závěr jasný – pro nás všechny absence srdce skutečně přiměje srdce k laskavosti.
Ref: arxiv.org /abs/1608.01842: Absence přiměje srdce k růstu: Sociální kompenzace, když nedojde k interakci Rizika oslabující vztah
Přihlásit sePřihlásit se k odběru